Unschooling – samostatnost v myšlení i konání

Ve společnosti je hluboce zakořeněn Stockholmský syndrom. Proč? Vzali jsme za své paradigmata a ty zuby nehty bráníme. Názorvé a systémové balíčky, které jsou zde přece pro naše dobro a není sebemenší důvod to zkoumat, zpochybňovat natož měnit! 

Názor se přejímá a nepřemýšlí se nad ním. Je to ona pověstná kočka přivázaná za ocas. Své tyrany a únosce chráníme svým vlastním tělem. 

Jedna z ukázek je přístup ke vzdělávání dětí. Existuje fixace na systém sezení v lavicích a nalévání věcí, které děti nikdy v životě nepoužijí a o přestávce děti dostanou mléko, protože je zdravé na kosti. 

Vytváří se prostředí MUSÍŠ místo nabízení pestré škály informací. Jedna snad již částečně překonaná doměnka je, že se musíme šrotit to, v čem jsme slabí: “budeš nad tím sedět dokud to nebudeš umět, jako když bičem mrská!”.

Prošel jsem určitým vývojem, který bych popsal do čtyř etap – v první etapě jsem věřil, že cesta může být v nalezení přívětivé školy, která hodnotami a stylem výuky a prostředím bude pro dítě podporující, přístup individuální a respektující.

Tuhle fázi jsem opustil v momentě, kdy jsem na dcerkách viděl, že ne vždy jsou ráno vyspané do růžova, natěšené na kamarády a vztahy s nimi. Proplakaly takhle už potoky slz. Jak je to možné? Vždyť školu jsme vybrali přátelskou a z těch osvícenějších! Je to proto, že v žádném zařízení nemůžeme hledat samospásu. Vždy zde budou nároky, postup skupiny v učivu a rozdíly v tom, jak kdo v kolektivu rychle chápe, vztahy mezi dětmi – tady je třeba říct, že když se k sobě v alternativní škole chovají někdy velmi nehezky – nechci vědět, co v normální škole, kde je systém postavený tak, že je “slabší” nebo “jiný” prostě pozadu, bokem a pro výsměch. Systém postavený na moci a strachu – čest výjimkám. 

Druhá fáze byla vyvolaná nejistotou a zklamáním, kdy jsem vinil školu že je neefektivní, dětem nejdou základy a místo učení chodí na nesmyslné dlouhé túry a celková neuchopitelnost školy. Měl jsem za to, že dát je do klasické školy “aspoň na čas, ať se naučí učit”, jim dá základy. 

Třetí fáze se týká domácího vzdělávání – homeschoolingu. Vypadá to velmi dobře a existuje samozřejmě mnoho způsobů, jak jej uchopit. Úplný základ je například klasické učení s dítětem doma podle osnov, kdy je učitelem jeden nebo oba z rodičů a připravuje prostředí, pomůcky. Druhý způsob je domácí vzdělávání s navštěvováním komunitní školy, která sdružuje domškoláky a vždy se jedná o malý kolektiv. Na předměty chodí specialista – např. montessori matematika, angličtina atd..

Homeschooling je vynikající cesta avšak klade nároky na rodiče, protože rodič prostě zapojený je a nejen že se s dítětem učí, vymýšlí podnětné akce, musí se sám připravovat, protože ruku na srdce asi ne každý z nás si ty věci prostě pamatuje a čas od času si něco potřebujeme připomenout. Připravují se projekty, nebo jako například dnes, studovali jsme rozdělení býložravec/masožravec/všežravec jednotlivých zvířat, kde ale dochází vlivem ročních období a změn životního prostředí k výkyvům a novému chování jednotlivých druhů:-) Děti se budou ptát a budou se ptát vás.

Nevýhoda je stále osnova. Děti prochází přezkoušením a srovnává se, jestli jsou podle věku ve své škatulce vědomostí. Většinou lze zohlednit individuálně, když má dítě období na jedno téma a nezaměří se na všechny předměty. Přístup při přezkoušení je skvělý, vstřícnost velká. Alespoň s tímto jsme se opakovaně setkali my. Ale je jasné, že záleží na výběru kmenové školy a ne vždy bývá vstřícnost pravidlem. 

Další formou která mě fascinuje ze všeho nejvíc, je učení-bez učení, resp. ne-učení unschooling. 

Ono je to tak – dítě se samozřejmě učí, ale určuje si samo, co chce zrovna studovat a čím se zabývat. Rodiče a nejbližší prostředí musí být velmi podporující a musí mít důvěru ve vnitřní motivaci a nezasahovat – jen reagovat na potřeby dítěte, připravovat prostředí a zdroje pro čerpání informací. Nejlépe se takový unschooling praktikuje při dlouhodobém cestování, protože vjem a téma přichází přirozeně, stejně jako nový jazyk. V unschoolingu je potřeba si uvědomit, že vše souvisí se vším a že dítě se přes jednu věc dokáže plynule překlopit na téma a obor jiný. 

Ne každé dítě je v průzkumu samostatné a některá se budou více ptát. 

U unschoolingu je základním kamenem důvěra. Pokud nemá dítě podporu a důvěru už u prarodičů, vše jde do háje. Stačí semínko pochybnosti, nátlak nebo opakovaně poznámky typu “když to nebudeš umět, budeš hloupý”, nebo “ale Pepík od sousedů už tohle umí”.

Je třeba si uvědomit, že doba ve které žijeme je dobou pro nové cesty. Klasické školství mělo za cíl vychovat buď gramotné vojáky, nebo pracovité a poslušné poddané. 

Unschooling reaguje na většinovou společnost tím, že otevírá prostor pro rozvoj kvalit a darů každého jednotlivého dítěte a jeho způsobem je chtění dítěte poznat okolní svět a své místo v něm. Přístup unschoolingových a homeschoolingových dětí je větší uvědomělost k sobě a ke svému místu a v přínosu pro celek. Dítě, které si dokáže určit co a kdy chce dělat a samo v sobě ví proč – nebude ochotné dělat věci pro někoho jiného, pokud v tom neuvidí smysl. Takové dítě bude vlastně svobodné, ale současně společensky více či méně angažované. 

Tak jako klasické školství funguje stylem odměny a trestu, homeschooling a unschooling funguje na principu “vím proč”. 

Není možné si myslet, že dítě nebude toužit poznat svět, rozumět jeho zákonitostem, sobě a svým darům. Je to přirozené. Děti, které si vezme do parády konvenční školství tuhle schopnost ztrácí, protože se ztratí v systému hodnocení, srovnávání a soutěžení. S manipulací dětmi je třeba zkončit.

Zjistil jsem si u svých dětí zajímavé a děsivé věci. Starší dcerka, která začínala jako domškolák a kde jsme měli našlápnuto a byla prostě testovací vzoreček, byla pod vlivem i dalších dospělích, kteří prostě nevěřili, že domácí škola (ani pro první třídu..) nemůže fungovat a tlačili na pilu. Dcerka byla pod vlivem dvou světů – naší liberálnosti – první třída by prostě neměla být o výkonech a známkách – a světem “staré školy”, kde se dítko musí odevzdat systému a vzdělat.

Sama se rozhodla, že domácí školu nechce a odešla do školy. Sama hodnotí sebe jako “blbou” když neví věci, ale současně se taky už většinou nerada učí. Je přesvědčená, že to co jí nejde musí dohnat, protože jinak bude ve společnosti nedostatečná. Naštěstí to říká tak nejistě, jako by tomu sama ne zcela chtěla věřit, spíš fráze, kterou jí někdo nakukal. Jsme ve fázi kdy se jí snažíme vysvětlit, že její dary jsou to, čemu stojí za to věnovat pozornost a kde je i klíč k “úspěchu”. 

/Možná je to ale i tím, že sami nyní své dary objevujeme a zkoumáme a tak je to téma celé rodiny :-)/.

Druhá dcerka se tím netrápí. Učí se moc ráda, nesnese nátlak a někdy má spoustu otázek. Umí si vyhledat informace a ráda používá wikipedii a google, včetně google map. 

Velkou naději vidím v unschoolingových dětech.

Velkou naději vidím v tom, kdy někdo pozná své dary i své místo a naplňuje to.

Stává se aktivním tvůrcem a nejen plní co mu kdo zadá, nařídí – učitel, šéf, stát.

Samostatnost v myšlení i konání.

Komentáře