Cesta k vnitřní svobodě

Cesta k vnitřní svobodě

Když jsem o víkendu v -15C procházel na lyžích Krkonoše, měl jsem docela obavu. Tolik věcí se může pokazit a většinou se i něco pokazí. Jako se to stalo i mně, když mi 2km před cílem praskl jezdec na zateplovací bundě a já byl rázem v silném větru a sněžení s rozevlátou bundou. Zpocený na těle bych brzy pocítil sílu větru a mrazu.

Když je člověk připravený, není zaskočený a já vyřešil rozbitý zip tím, že jsem si na sebe oblékl poslední vrstvu – goretexovou bundu, která čekala v batohu.

Spal jsem na Špindlerově boudě a po dobré večeři a sprše jsem si pustil televizi. Než jsem našel program, na který by se dalo dívat, prošel jsem si řadu nesmyslných upoutávek a reklam a přišlo i na televizní zprávy.

Hlásily arktické mrazy na poslední únorový týden, přidaly varování o škodlivosti mrazů na lidské zdraví. Televizní reklamy tématicky hlásily, jakou zázračnou chemii proti kašli, rýmě, jak zatočit s chřipkou, aby se člověk dostal zpět do aktivního provozu. Pokud bolí ztuhlé svaly – namazat anestetickým gelem (ztuhlost v těle sama vypovídá o tom jaký přístup k životu někdy máme).

Člověk by mohl mít pocit, že nemáme žádnou moc sami nad sebou a potřebujeme poslouchat, co se sebou dělat.

Když je mráz, tak být doma, abychom si nepoškodili zdraví.

Když jsme nemocní, tak pít a jíst léky, aby člověk nebyl dlouho mimo a mohl vydělávat na nové auto.

Přemýšlel jsem nad tím ve spojení s mou túrou zimními horami, jen já a nikdo další. I když přece – z chumelení se občas vyloupla silueta do sebe pohrouženého běžkaře či skialpinisty. Potkal jsem pár lidí na sněžnicích, se všemi si vyměnil pozdrav a pohled vyjadřující spoluúčast, obtíže i radost.

Věřím v sílu, která je v nás lidech. V energii, která nepotřebuje poslouchat nevyžádané rady, jak nakládat se svým životem. Tohle nás všechny spojuje.

Když jsme odpojení od sebe a ten hlas, který nás vede, utichne, jsou způsoby jak tomu jít naproti, jak jej obnovit. Podniknout detox od ruchů a šumů, které zahltí vnitřní prostor.

Cesty jak toho dosáhnout jsou různé a pro mě je jedna z nich nyní otužování.

Otužování jako cesta k sobě skrze tělo.

Znáte ty videa ruských dětí, které se koupají nebo je polévají venku v teplotách hodně pod bodem mrazu? Vždy mi přišlo fascinující, co lidské tělo dokáže a jak velkou propast mezi ty schopnosti a realizaci staví mysl, ovlivěná možná strachem a rozhodně nějakým paradigmatem.

U otužování můžeme dokázat jednu jednoduchou věc – že máme moc. Máme osobní moc pracovat na svém těle, na svém vnitřním prostředí, na svém vědomí, na své sebekultivaci.

Že to někomu nevoní? Nechce se? Píšou mi ženy, že jejich chlap prostě tohle dělat nechce, že tím “pohrdá”. Nechce se sebekultivovat – jednoduše je otravné měnit to, co je zaběhnuté – je to známý způsob – “hlavně nic neměnit”.

Ke změnám se člověk dostane v lepším případě sám nebo skrze krizi, která mu do života vstoupí.  Anebo se k tomu nedostane….nevidí ve změně příležitost.

Chci mít ve svém životě radost, přeji si cítit v sobě sílu, energii, mít zodpovědnost za to, jaký život žiji, zda se cítím mocným nebo ne-mocným.

Proto jsem v “artktických” mrazech šel a vysekal si díru do ledu a vlezl si do boží skvělé vody, zažil extázi skrze ty jehličky po těle, slunce ve tváři, ptačí zpěv…A půjdu zase.

Každý ať se rozhodne.

A pak si to užijte.

 

 

 

 

 

Komentáře