Životní cesta jako klikatá horská pěšina. Bosé nohy na ztvrdlé půdě.

Uvažuji nad filmem 127 hodin o mladém 26-letém horolezci Aronu Ralstonovi, který se vydal sám do utažského pustiny. Vše šlo skvěle až do chvíle, kdy při slézání úzkého kaňonu asi 20 metrů hlubokého, na sebe uvolnil obrovský balvan, který mu u dna průrvy zaklínil ruku v zápěstí ke skále. U sebe měl asi půl litru vody, trochu jídla, levnou čelovku, čínský nekvalitní multifunkční nůž co dostal od své matky, horolezeckou výbavu a kameru..

Teď nastává docela zajímavý moment, který všichni včetně režiséra nazývají hrdinstvím. Titulek distributa filmu uvádí, že Aron bojoval s přírodou i svými démony a zvítězil.. Aronovo vyjádření by bylo asi jednodušší.

Po 127 hodinách, tedy pěti dnech byl příliš dehydrovaný, zesláblý, podchlazený a bylo mu jasné, že musí přežít. Vzal si naprosto tupý multifunkční nůž, kterým se všechny předchozí dny zoufale snažil rozbít kámen zabodl si jej do ruky a začal řezat. Aron řezal dvaačtyřicet minut, po celou dobu neztratil vědomí, kosti zlomil. Aron nemohl bojovat s přírodou. Zjevný je opak, protože kdyby začal řezat hned po pádu, nikdy by se pomoci nedostal a vykrvácel by ještě na dně kaňonu. To jen po pěti dnech dehydrované tělo, hustá krev umožnila, že se z kaňonu dostal, ušel 10km když potkal turisty, kteří přivolali pomoc. Neustále zakořeňovaná myšlenka boje s přírodou, přírodou jako protivníkem. Aron během halucinací pátého dne spatřil obraz svého syna, to byl taky hlavní impulz přežít. Syn se mu skutečně narodil o tři roky později.

Aron nyní stále leze. Místo pahýlu si nasazuj cepín. Tak si říkám, jakou možnost má jako američan nekupovat levné čínské věci, se švýcarákem by se to jinak krájelo!

Co se asi děje lišce chycené do pytláckého oka, když si ukouše nohu. Obě cesty pro ni znamenají smrt, ovšem ona si zachová možnost výběru. Vykrvácí ve svém lese – stejně by nemohla běhat a lovit, neuživila by se. Taková eutanasie , taková dobrá smrt. Na čerstvém vzduchu. Třeba pod kapradím.

Tento duch pro dobrou smrt se z lidí už vytratil. Proto tak obdivujeme hrdiny, kteří „potupně“ neumírají ale při popíjení vlastní moči skrze rozpraskané rty dostanou dobrý nápad a to – přežít.

Není právě tohle kamenem úrazu naší společnosti? Že nám vlastně stačí ten náš malinkatý život. Docela malinkatý prostý živůtek, který je tak malinkatý aby o nás raději nikdo ani nevěděl. Takhle je totiž nejlepší. Mít ten svůj klid, elektriku v zásuvce, plyn v kotli či horkou vodu v ústředním topení, vysokorychlostní internet. To jsou optimální podmínky na internetové hrdinství. Na facebookové hrdinství.

A Aron? Dostal přízvisko nový americký hrdina. Zajímalo by mě kolikrát si v té díře vybavil americkou vlajku, zazpíval americkou hymnu. Možná si pamatoval jen čínskou. Vlastenectví je nesmysl.

Zkusme nad tím vším uvažovat.

Co by na to asi řekla naše přítelkyně Keisha Crowter? To si můžeme domýšlet, no možná by Aronovi za slušný peníz požehnala přebarveným husím peřím. To by Aronovi bohužel ruku nevrátilo..(Většina tradičních indiánských předmětů prodávaných v Americe, jsou vyrobeny v Číně. Mám na to svědky;-)

Indiáni..každý člověk New Age:

1. Chce letět do Indie na všechny ty svaté místa

2. Chce bubnovat Matce Zemi jako opravdový indián

3. Většinou ví o Indii a indiánech jen to, co se jim hodí.

Indiánem se musíš narodit. Tohle by si ale většina těch současných ráda vyměnila s námi bílými, protože podmínky, v jakých je i dnes udržuje americká vláda jsou katastrofální. Země která je ideálem kulatých prosperujících Happy Meal dětí má až příliš mnoho klamu a lži na své straně druhé. Vlastně se mají indiáni hůř než vyvolený národ židovský – těch 300 miliónů indiánů zabitých při jejich holocaustu, když byla bílá Amerika mladá, za dob prvních amerických prezidentů „indianobijců“. Kteří žehnali hromadným masakrům. Jako ty deky-přikrývky co jakoby humanitární akt rozdávali celým vesnicícm, bohužel tedy pro domorodce, z dek vymřely celé kmeny na neštovice.

Ti proameričtí Židé se ne a ne domluvit. No vlastně jim možná brzo vyprší čas, protože situace na blízkém východě není příznivá.

Hladové bouře. Celý systém se musí přirozeně zhroutit a děje se to právě teď. Růst ceny potravin, nedostatek ropy. Procento absolutní chudoby roste.  Zlost nepochopeného islámského světa sílí, dojnici západu došla trpělivost. Celý ten náš „třetí svět“.

To je jako špatný sen. Celý třetí svět k nám chce na nedělní oběd. Jednoho dne zazvoní zvonek u dveří a ouha v kukátku od Bangladéše až po Bolívii se všemi těmi Monsanto sójovými políčky, do dveří už se hrne matička Afrika  a všichni drží plastové lžíce.

Nové pořádky půjdou ke dnu, vrátí se ty staré. Zase bude dost kozího mlíka.

A tak jako na hranici svého horečnatého blouznění, prošel jsem si cestu, jako si k mým ústům prošel piškot strojem zplozený z „nejlepších ingrediencí“ složený od Opavie, budeme rádi, že ještě nejsou úplně zapomenuta stará moudra našich babiček (těch starších bez přelivu).

Jako třeba Banát. Tam je uchováno tolik.

Nebo pro mě velká inspirace, cesta přítele na Sibiř, k jezeru Bajkal. Do míst, kde se kouzelně snoubí  všechna stará učení. Kde ještě zdobí posvátné stromy stuhami. Nejstarší tektonické jezero, nejstarší na světě vůbec, kde údajně lze dohlédnout i  40 metrů hluboko. Zatím. (Ruská vláda povolila provoz papírny, která bez jakéhokoliv čištění veškerý odpad pouští do jezera )

A takhle je vše postavené na hlavu. Jako tanečník brake dance, kterému se chce už pěknou chvíli silně zvracet.

Máme šanci, nepůjde to beze změny. Měli bychom my a naše děti víc hudbu dělat a míň poslouchat reprodukované zvuky – v tom je velký rozdíl. Měli by všichni tančit, ale míň se zbytečně pohybovat. Víc zpívat ale méně mluvit. Víc pracovat rukama, míň čekat odměnu za naši práci. To jsou klíčové věci, jak se otevřít. Kdo pak má fyzické síly, ať absolvuje alespoň jednou v životě svou pouť, cestu. Kamkoliv ven mezi lidi, spojit se a poznat. Pozorovat, mlčet. Jen s málem vyrazit a obdařený se vrátit.

Taky se už brzo na tu svou vydám.

Nejde vůbec o čas. S námi nebo bez nás, si budou dál vlnky lehce šeptat s mangrovovým lesem.

A facebookový milovníci konspiračních (byť ověřených ) teorií. Jaké vlastně žijete životy? Co skutečně děláte víc, než všichni ostatní „nevědomí“? A vůbec, co my všichni skutečně děláme opravdového? Učit se máme kde..

 Latcho drom - šťastnou, bezpečnou cestu

Koupím si flašinet v zapadlém krámku kde stařec svačí z papíru chléb. Už už se chystám točit klikou ale vzpomenu si na slova čaroděje věstícího ze sluncem vybělených tapířích kostí. Vše co cítím uvnitř je šum. Ten všudypřítomný zvuk křídel špačků kroužících nad ovocným sadem. Zobáčky mlsně cvakají při pomyšlení na sladké plody ale svazuje je hrůza ze smrti z rukou strážce té blaženosti. Roztržená malá ptačí tělíčka, rozervaná těžkými broky. Mastnota přítomnosti těžce mi stéká po těle. Všechno to laciné křepčení s pery někde v prachu mexické pouště mě už otravuje, kabaretní šaman se třese jako nemocný pes, mumlá nesouvisle v domnělém osvícení a z úst mu crčí svazky střevních červů v divokém reji slizkých pobledlých těl kloužou na upocená povislá ňadra. V poklidu lesní mýtiny sedím zahalen, dokud lesní bytost v těle panny divoce neosedlá mi klín. Propadám se do té tůně a cvrček svou božskou mantrou  fidlá monotónně až k zbláznění. Jako bych pronikal do nitra celé země, do vagíny ostré vůně. Dívka i stařena. Po těle mi běhá mráz. Visím na jednom cepínu zuřivě zaseklém do prostoru a času nad propastnou prázdnotou. Nemá cenu zkoušet nic pochopit. Visím jako neznatelný stín, oblečení i s masem a kostmi mi servala a roztrhala obludná saň marnosti.  Průvodce životem budiž ti chraplavý smích bezrukého a beznohého mrzáka svázaného kazajkou svého vlastního strachu.

Kdo chce kázat kde není nic k vyslovení? Čím méně mluvím, tím více se vracím ke zdroji. Ticho a ošlehané hřebeny, rozeklaná skaliska. Chci sedět v seiza celou věčnost a pozorovat mlčky erozi svých myšlenek. Popřít veškerou hmotu, zaniknout. Chci se ztratit. Rozkrájet své údy a hltavě je pozřít. Po dlouhé noci vidět nad obzorem první paprsky. Dunivý zpěv ÓM roztřese mě v bláznivém tanci. 

Natočení snímku v roce 1994 se zdá být už tak dávno. Je to přece jenom 17 let a tak málo se změnilo.

Kdo naučí "ty nahoře" strachu z medvěda? Jak to jen všechno ještě bude...

Chtěl jsem meditovat ale dolehla na mě všechna síla mého nitra a všeho co se vznáší kolem a čeká na zjevení... Cítím jak se měním, jak se nesměle okvětní lístky rozbalují..

Strašně si uvědomuju, jak je celý Svět jiný..¨Tohle poznání mě nutí jít ven a křičet..všechny vzbudit, vzpamatovat z jejich mylného snu.

Najednou mi příjde, že cítím stáří svojí duše, cítím její dlouhou Cestu. V ten okamžik jsem zpátky u kořenů, schoulený v lůně jako člověk již tolikrát, nyní jako duše. V lůně Matky Boha. Naplňuje mě to velkým štěstím ale i velkým smutkem. Vše mi příjde jako marnost, proti hledání a návratu k tomuto zdroji v tomto životě..

Nepotřebujeme nic, protože ani nic nemáme. Jakmile se člověk sám v sobě osvobodí od připoutanosti, dosáhne stavu, který je nazýván různě...satori, rozkvět..

Jsme příliš izolovaní..

„Všichni jsme spřízněni, všichni jsme jeden celek. Život se obnovuje a všechno, co podporuje život, je obnovitelné.“

Pam Colorado z kmene Oneidů, severní část státu New York

„Všechno je propojeno. Cokoliv postihne Zemi, postihne to i děti Země.“

Náčelník Seath´tla, potomek předků ze severozápadu kmen Duwamišů a Sukvamišů

„Stvořitel utkal síť života a do každého jejího vlákna vložil zákon, jenž ho ovládá. Všechno ve vesmíru je součástí této sítě.“

Awiakta, Čerokí z jihovýchodu

http://www.youtube.com/watch?v=wCT4LnWRg1k&NR=1&feature=fvwp

Od doby co jsme se přestěhovali na vesničku  na Vysočině, do nadmořské výšky 600m.n.m., vše staré odložili a naše Cesta nás přijala do další své etapy, je mi lépe s větrem ve vlasech. Nemůžu se nabažit dnů, kdy mě hřejí na holé kůži sluneční paprsky, kdy cítím na svém těle večerní chlad.

Se svým psem mládětem se před ulehnutím procházím do noci po okolních kopcích a odpovídám na štěkání srnců.

Jsem ve vší své maličkosti připravený krůček po krůčku obnovovat a čistit, usmiřovat naši Matku, rozmlouvat s Bohem, Velkým Duchem.

Není podmínkou věřit v proroctví, stačí mít otevřené oči a každý každý spatří, že se děje křivda. Člověk si silou vzal právo ovládat veškerý život, hmotu a prostor na této Zemi a to takovým způsobem, že není cesty zpět. Současným trendem je tvářit se, že se vše mění k lepšímu. Zástupci vlád jednají a nechají si tleskat za řešení, která jsou jen lží a a zisky z drancování tečou dál.

Je čas, kdy se spousta lidí probouzí ze spánku a protírá si oči. Vznikají silná společenství a snahy obnovovat a chránit. Probouzí se pravé duchovno. Ne to duchovno, které je u vlády dnes. Křesťané povětšinou zklamali a vytvořili si dogmata, která jim dovolují rozkopat si půdu pod nohama, otrávit řeky, zahubit zvěř a vyhladit celé kmeny.  Na hony vzdálené principům Lásky,ú cty a respektu ke všemu Stvoření i sami sobě navzájem.

Na mysli mám duchovno našich předků, kdy vše v přírodě mělo svůj význam a vše bylo provázané.

„Vztahy sloužící k utvoření jednoty s přírodou jsou pro mnoho kmenových náboženství nesmírně důležité. Indián je v kontaktu s nádhernou zemí v níž mají naprosto všechny věci i všechny prožitky svou určitou roli. Úkolem kmenového náboženství, dá-li se vůbec říct, že takové náboženství má svůj úkol, je určení správného vztahu, jenž musí mít lidé kmene k ostatním živým tvorům a také rozvíjení sebekázně v rámci kmenové komunity, aby člověk jednal v souladu se všemi bytostmi. Svět, který vnímá, je ovládán přítomností sil, projevováním životních energií a celkovým životodárným proudem tvoření. Pochopení toho, že člověk v tomto tvoření zaujímá významné místo, je podporováno poznáním, že lidé jsou při utváření své vlastní existence závislí na všem ostatním..pochopení smyslu života vychází z pozorování toho, jak se rozmanité živoucí bytosti spojují a proplétají, aby vytvořily celistvou tapiserii.“

Vine Deloria, žijící Lakota z knihy Bůh je rudoch

Tento „bílý mor“, kterým bezpochyby jako národy Evropy jsme, silně zakořeněni v křesťanské víře, vysílal své noshledy, aby ve jménu církve zabíral půdu původním obyvatelům a bral i způsob života, původní zvyky trestal propadnutím hrdla.  Kde je Láska? Tento proces probíhá nezměněn i dnes.

Na stejných křeslech sedí stejní lidé. Změnilo se mnohé. Ano každá civilizovaná rodina má minimálně jednu televizi. Nevědomost lidí je ale propastná, protože média nemluví skutečnou pravdu.  Naše mozky zahlcují spoustou nesmyslných informací a tím ještě víc umocňuje tupost diváka, neschopnost svobodně uvažovat, či tuto „svobodu“ totálně překroutí.

A tak jak lidé konzumují, věci se dějí dál. Historie potvrzuje.

„Okamžitým cílem je naprosté zničení a vyhlazení jejich osad a chycení co největšího počtu zajatců každého věku i pohlaví…Skupiny se musí rozehnat, aby mohlo být provedeno vyčištění všech těchto míst i okolí..aby území nebylo pouze obsazeno, ale zcela zničeno.“

Americký prezident George Washington ve svém rozkazu generálu Johnu Sullivanovi roku 1779, týkající se zničení šesti irokézských národů

Sochy se staví těmto nemoudrým…

„Nebeská ruka ukazuje na ty, kteří vyvolali tuhle válku, v níž byli všichni viníci zabiti nebo zajati..Myslím, že mohu říct, že válka s indiány je nyní u konce, nepřátelé jsou rozmetáni po celém povrchu zemském a přinejmenším polovina z nich určitě zemře hlady nebo na nějakou nemoc.“

Americký prezident Andrew Jacskon, v soukromém dopise jeho ženě Rachel..

V dnešní době se na tomto ničení nepodílí přímo vlády, ale nadnárodní organizace, které mají své bývalé zaměstnance na křeslech v parlamentu, senátu atd… Motivace je ovšem stejná a tou je podpora procesu tržní ekonomiky. Procesu, který je v pohybu díky odběrateli. Díky lidem, kteří nakupují, aniž by si uvědomili, že se dostali do začarovaného kruhu vydělávání peněz a jejich utrácení, v uměle udržované myšlence zvyšování životní úrovně.

Nyní se dostalo i ČR na černou listinu největších nečistitelů planety i přes veškerou vysokou úroveň třídění odpadu. Tím to totiž nekončí. Naše spotřeba fosilních paliv, vody je obrovská.

Láska. Láska k sobě. Láska která byla znásilněna.

Moudrý člověk. Původní obyvatel Země je už téměř umlčen. Rady starších se schází a hledají řešení, jak otevřít „bílému muži“ – v tomto případě pojmu či druhu myšlení; způsobu života, oči.

„Existuje…mnoho dalších bytostí s duchovními silami, které jsou srovnatelné s těmi, jež bývají všeobecně přisuzovány onomu božstvu nahoře. Je jich ve skutečnosti tolik, že se musejí nějakým způsobem střetávat a usmiřovat; nedají se spočítat. Navíc mají všechny tyto neživé bytosti duši a osobnost, takže hory, řeky, vodopády – dokonce i tento kontinent a celá planeta Země – mají svůj rozum, poznání a schopnost sdělovat své představy. Fyzikální svět je tak plný života a osobností, že lidé jsou vlastně jen jedním menším druhem, jenž není nijak význačný a zoufale potřebuje pomoc od ostatních forem života. Existuje tak velký energetický potenciál, že buď musíme všechno chápat v náboženském pojetí, nebo musíme říci, že náboženství, tak jak ho známe, nevyhovuje našim představám.“

Vine Deloria, žijící Lakota z knihy Bůh je rudoch

Řešením je odpojit se. Obnovme opět to, co před etapou běsu fungovalo. Člověk se vrátí do své duchovní podstaty a jeho Láska se znovu projeví a zaplaví Matku Zemi. Bůh nám tuto možnost dává a je na čase odložit všechny břemena a začít jinak.

Myslím si, že je na čase polaskat zeminu, posedět v koruně stromu, těšit se znovu z čisté vody. Vždyť přátelé už na nás čekají. Nejen ti lidští, kteří se s námi podělí ze svého a o své příběhy, které jsou krásné mystérium života, ale i bytosti v lesích, na zahradách.

Jedině v celku dokážeme něco změnit. Nyní jsme záměrně rozděleni a naše duše chřadnou, protože ono naše nitro miluje společnost. Nejen při společném kosení trávy, či večerním povídání u ohně.

Ta představa, že se nedokážeme obejít bez „vymožeností civilizace“ je umělá, nepravdivá.

Ostatně kolik nás žije v České Republice, že se nedokážeme ozvat a říct svůj názor? Ano dostáváme tuhle šanci „díky“ volbám – ten směšný nástroj tzv.demokracie.

Nechci se smířit s tím, že musím být závislý. Co si nevypěstuju, nevyrobím či nesměním musím skutečně mít? Něco jistě ano, jsme teprve na začátku. Každodenní život mě nyní však přesvědčuje o tom, že představa, co potřebujeme ke spokojenému životu, je zkreslená…

Tak hodně štěstí do prvního kroku! A pokud budete chtít, přidejte se ke mě – k nám, aspoň nám to půjde lépe od ruky.

„Já žiji ve strachu! Není nikdo, koho bych nenáviděl, bez ohledu na to, kdo to je. Ale já žiji ve strachu z bílého muže, bojím se smrti, kterou rozsévá. Bojím se násilí, které je v něm. A nebyl bych překvapen, kdyby jednoho dne zabil sám sebe a také nás všechny. Žiji v děsivém strachu, že se to stane.“

Vine Deloria, st.. Yanktonský Sioux, 1968

„Jsou tak přirození a svobodní s tím málem co mají, že by tomu člověk nevěřil, kdyby to neviděl na vlastní oči. Když je požádáte o cokoliv z toho co mají, nikdy neřeknou ne; namísto toho člověka pozvou a podělí se s ním a projeví při tom tolik lásky, jako by dávali přímo ze srdce; nezáleží jim na tom, zda má věc velkou nebo malou cenu, vždy jsou spokojeni s jakoukoliv drobností, kterou dostanou.“

Krištof Kolumbus, v dopise španělským panovníkům o setkání s domorodým obyvatelstvem

 „Můj příteli, oni se znovu vrátí.

Všude na této zemi se znovu vracejí.

Dávná učení Země, dávné zpěvy Země,

Znovu se vracejí….“

Jeho Bláznivý kůň, prorok a válečník oglalských Lakotů

„Naše národy se dnes nacházejí v kritickém stavu duchovního, morálního i technického vývoje. Vyváženost života je výrazně vychýlena. Musíme si uvědomit, že všechno na matce Zemi má duši a vše je vzájemně spřízněno. Začíná opravování posvátného kruhu všech národů, jak bylo předpověděno v proroctvých Lakotů. Snad nalezneme dávnou moudrost domorodých národů, svou duši a odvahu spravovat a léčit.“

Arvol Hledící kůň, strážce posvátné dýmky předávané v jeho rodině po 19 generací

Během holocaustu za druhé světové války, bylo nacisty zavražděno cca 6 milionů židů, celkem asi 11-17 milionů lidí  jiných náboženství a původu.

Během kolonizace Ameriky bylo zavražděno cca 100 milionů původních obyvatel (95%) a to přímým přičiněním římskokatolické církve a některých protestantských náboženství a ve vraždění pokračují po celém světě ve jménu boha do dnes.

 Krištof Kolumbus si myslel, že tito původní obyvatelé jsou živoucím vyjádřením Boha a slovo Indián vlastně pochází ze španělského In Deos neboli v Bohu...

Přeji všem hravé, přírodně-duchovní léto 2010.

Ono se stále něco děje.

Nemyslím jenom povodně - to už by si člověk mohl zvyknout a na to jaro ani nezavírat branku - třeba mu voda přinese na dvorek něco zajímavého.

Ono se mi to lehko řekne, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Dříve se z povodní radovali. Ba co víc, povodně byla součástí života lidí a zemědělství. Takové naplavené výživné bahno panečku! O tom by mohli vyprávět nejen v povodí Nilu.

Dnes už to taková legrace není. Lidi nečekají na oblevu a na jaro zároveň s takovou úlevou, že končí zima a bude zase plodné jaro. Aspoň ne ti, kteří osídlili záplavové oblasti (jejich předci, potomci průmyslové revoluce)

Komu ale "poděkovat"? Přátelé sami sobě. Stavět se nad přírodu se nevyplácí. Řeka nevydrží v jednom korytu, leda by hráz držely kořeny vzrostlých stromů..Půda nepojme jarní oblevu, protože je mrtvá  nefunkční, díky našemu chemickému, vellkoplošnému hospodaření.. Ono ty herbicidy a pesticidy nehubí jen to na co je chceme použít - to náš úmysl ani v nejmenším neospravedlňuje - hubí v půdě veškerý systematický život. Protože půda a její kouzlo je právě o tom životě v ní..

Nechám toho, aby někdo neměl problém, že jako laik mluvím o čem nemám páru...

Příroda hledá skuliny v našem systému a odhaluje chyby..Tím nemyslím jen děravou střechu...hlavně děravé duše.

A vůbec mám takový pocit, že je mi příroda stále bližší a bližší. Miluju její přítomnost, jsme proti ní tak slabý... To je ale pocit, který je způsobený tím, že se stále snažíme přírodě čelit, ne s ní spolupracovat.

Co se děje dál...Musím negovat svůj předchozí příspěvek ohledně šamana - běh není dokonán, to hlavní mě teprve čeká.

Bydlení si prošlo také mnoha fázemi. Až jsme z toho skoro padli na hlavu. Protože nás čeká vlastně jedna otevřená možnost, jak vše vyřešit, nebudu dělat žádné závěry. Už nebudu dělat závěry vůbec, protože co se týče budoucnosti - může přijít cokoliv. V přítomnosti už nějaký závěr nehraje roli a přítomnost je rozvijející a živý děj, který nelze spoutat a minulost není důležitá, protože svou úlohu už splnila. Jen nastíním, že bude naší snahou vybudovat něco, co se dá nejlépe přiblížit k slovu "komunita". Nic náboženského - v tomhle směru není možné budovat, protože každý se vyvíjí dle svého tempa a po svém naopak duchovní rozvoj potřebuje zázemí. Jen společně smýšlející lidé, jeden cíl a spousta práce, společné radosti.

Děláme to nejen pro nás, ale hlavně pro naše děti. Komu něco říkají pojmy jako permakultura, trvale udržitelné bydlení, kniha Anastazie..Děti potřebují vyrůstat v silném a milující zázemí, příroda potřebuje správce a lidé potřebují přírodu.

No a jsme otevřeí tomu, přijmout do rodiny pejska. Tedy fenku, šťeňátko...víte o nějakém?

Jako slepý k houslím…

Člověk se nenaděje a nasedne na vlnu. Hůůů a už to jede…jako ve filmu Kouř, kde DJ Arnoštek představuje Boha a parket je život a já nikdy neuměl moc tančit.

Jednou si takhle vykračuju ve svým jílem barveným triku a již v pořadí druhých konopných botech. Ty první jsem prostě prochodil! Tak skvělý pocit naplnění účelu věcí přeju všem! Chodíš, pohybuješ se z místa na místo a najednou OUHA! Boty jsou samá díra, tkaničky provlečené ob-dírku, ponožka kouká a já se cítím tak dobře! Prochodit boty jako za starých časů – nejraději bych je vzal k ševci, ať je ještě spraví – v mém případě spíše dráteník a o ty je safra nouze! Takže mám nové boty – uplně stejný model jako ty předchozí a kráčím, když tu najednou BUM. Jsem šaman. Ptal se mě někdo? Bože já mluvím s duchy! JÁ KTERÝ SE TAK BÁL TMY!? Nikdo se mě neptal. Ber nebo si hoď provaz. A tak jsem jednou nohou tam a druhou tady. Říkáte si: „tentokrát sis z toho jointu potáhl opravdu silně“ Nepotáhl. Žádnej není. Ani nic jinýho. I kdybych sebevíc chtěl začít – změna soustředěného vědomí HOP a jsem TAM. Jak já nemám rád to dlouhý usínání…

Od doby, kdy jsem získal osvědčení horského průvodce, jsem se jím chtěl opravdu stát. Moc jsem si to přál, opravdu moc. Říkal jsem si:“vezmu lidi do hor a všechno jim ukážu a budeme se spolu radovat“. Někde bude chyba. Sotva vyrazím, ti zatracení lidi se někam ztratí. Stále někdo smrká, upravuje si takničky..Bože proč oni stále pijou? To nevydrží pár hodin nesrkat z těch lahví? Jakmile se mi ztratí z dohledu, mě se zatraceně vůbec nechce vracet ale je mi jasný, že se může stát, že nebudou vědět kam jít…Co když si to tak ale vybrali? Mám je nechat „vydusit“? Vedu je, nebo jim jen pomáhám najít jejich cestu? Nejsem dobrý průvodce. Už se to ke mě donáší. Říká mi moje žena: „ty se jen tak míháš kolem, objevíš se tam a pak zase támhle…“ Jsem hraničář, jsem autorita, probudím v lidech věci nevídané – jen nejsem dobrý průvodce.

Co teď s tím? Mě to stejně od začátku nevonělo – psát smlouvy, vybírat peníze. To k horám nepatří, to nepatří nikam tam, kde stojíte na hranici světa hmotného a nehmotného, kde jste na hraně, hranicích, u hraniční zdi-brány od které má klíče Hraničář. Nejsem Cháron k sakru, nepotřebuju k tomu abych byl tím co jsem vaše mince, ale přijímám dary, protože dary jdou od srdce a srdce se neodmítá. Tak mě napadá jedna věc – všechny ty šamanské kurzy, šamanská cesta, za tisíc korun se spojíme se svým silovým zvířetem..Je to směšné jako barevný zvratky. Kdo se k tomu hlásí? Na druhou stranu tohle know-how by jim mohlo zabrat. Je to ale zcestí. Kdo je vlastně šaman? Jaké jsou naše představy a kdo je jím skutečně? Vidím ujetýho suchýho chlápka s kostí v nosní přepážce jak vysvětluje mužům kmene, že když jiný šaman spálí jejich lejno, zemřou na ukrutné bolesti břicha – ti ho pak obdarují medem z divokých včel..Na druhé straně vidím obtloustlýho chlápka v koženým klobouku a bubnem, jak vykuřuje nějakýho šotka z ředitelovi kanceláře…Šaman je rozpolcený. Mezi světy a umí číst v moudrosti, která není v žádných knihách. Vždy byl a je velice vážený a nikdy netrpěl nedostatkem. Šaman už je takový. Víc než ve světě materiálním, se pohybuje a vznáší v tom druhém. Nemůže řešit peníze, to mu nenáleží a není to pro něj prospěšné. Skoro jako mnich, který přijímá dary, nikoliv nevypisuje daňový doklad za duchovní služby. K čertu jak to dělají tihle podivní novodobí? „Pane řediteli, takže to by bylo 60minutek vykuřování démona-trocha posvěcené vody, dopravička – jak napíšeme doklad? Školeníčko? Či náklady na propagaci? Či existuje kolonka duchovní službička?“, „To dělá pěkných 5tisíc korunek bez daně pane řídící“. Je mi z toho zle.

Dávání je úměrně spojeno s přijímáním. Nebráním se tomu příjmout to co přijde – byť hromada peněz. Nemůžu jako šaman prodávat dar jako nějakou službu. Dar který nevlastním. Benzín, pronájem sálu, občerstvení – pokud je mé konání správné, vše se zaplatí a peníze se ke mně zase vrátí. Pokud mám problém s finanční stránkou, je čas uvažovat, kde jsem udělal chybu. To samozřejmě neplatí jen pro tak hluboce duchovní roli, jakou je šaman, ale pro veškerou osvětovou činnost. A to mi naopak přijde, že 1000Kč jsou už standartně všichni, sotva vlezeš do přednáškovýho sálu.

Už mě ty prachy vlastně dost štvou. Nemyslíte že je čas to zkusit víc bez nich? Jen tak někomu něco dát, protože to stejně nepoužíváme – nebo chceme udělat radost, nebo se domluvit se spřátelenou rodinou, která má pekárnu na chleba, že výměnou za teplý bochník natrháme košík čerstvých bylin ze zahrádky? Myslím že věci získají jinou hodnotu. Kašlu na zaběhlý pravidla. Každý něco umíme a něco nás baví. Kamarád má dílnu a dláta a vydlabe pár dřevěných misek, manželka jiného kamaráda strašně ráda peče.. Lidi je to fajn, fajnový!

A náš šaman? Tomu dejte pokoj. Má toho sám dost a hraničář stejně tak. Z jiného světa není hezký pohled na to jak se tu žije. To mi věřte. Jaký hodnoty a jestli vůbec nějaký lidi vyznávají. A připomínám, pokud vám něco příjde moc složitý, běžte a nechte si to rozležet v přírodě. Pokud někde nebudu zrovna lítat, rád vám budu nápomocný.

Honza Hraničář

Chci opustit své tělo a hledat odpovědi na otázky, přitom mi stále zůstává ta schránka, těžká jako železná koule u nohy přitom tak slabá a brání v touze odletět.

Jsem jen poutník co nezná klid. Moje Cesta je skrze všední dny a končí někde, kam se sotva kdo odváží.

Nemám možnost zjistit a moc by mě zajímalo, co budou teď lidi dělat, co plánují. Se Světem to nevypadá nejlíp. Vše odejde a co nám zbude? Pózy a nic, chraplavý smích v temnotě.

Kolik z nás touží žít své sny a nikdy se neodhodlá. Sbalit si jednu tašku, zaměstnavateli zamávat a zmizet. Na měsíc, dva..rok? Deset let? Dokážu si představit (sám svým snem zatím jen dýchám), že pak zůstane po zbytek života lehký úsměv v koutku tváře. Co jsme udělali všichni se svobodou, co zní udělali ti nahoře, kteří si ji berou od svých podřízených a sami ji nemají.

Svoboda pokroucená v krátký čas volna po práci se skloněnou hlavou nad sklenicí piva.